České zemi nelze upřít krásu a jistou odolnost. Přesto, že se snažíme využít každý její kousek ku prospěchu svému, můžeme v naší vlasti objevit části, které člověku stále obstojně vzdorují a podle mého názoru nestojí o jeho společnost. Člověk je ovšem tvor nepoučitelný a často přírodu pokouší. Osobně se turismu a celkově většímu pohybu vyhýbám, mnozí mé počínání považují za lenost, ale jednám takto pouze ve snaze dále nenarušovat přirozenost krajiny. Před lety jsem na jediný den porušila své zásady a trest na sebe nenechal dlouho čekat.
Starší členové naší zimní rodinné dovolené, čítající deset osob a jednoho psa, razí heslo, že krásy rodné vlasti by měl poznat každý, a to bez výjimky. Z toho důvodu se jednoho slunného dne rozhodli zorganizovat poznávací výlet na nejvyšší horu Čech, Sněžku. Nebylo východiska, v dopoledních hodinách jsme opustili základnu a tím i bezpečí naší chaloupky. Kroky zkušených vedly celou skupinu na zastávku skibusu, kde jsme se nalodili do napěchovaného přepravního prostředku. Pes, jakožto tvor velice vnímavý, první vycítil nebezpečí a začal štěkat na spolucestující, aby byl z dopravního prostředku vyveden. Kdyby ostatní turisté dohlédli alespoň z poloviny tak daleko jako pes, nezdráhali by se spolucestující pokousat. Poté co si náš zvířecí kamarád vynutil návrat na chalupu, následovalo 20 minut nezáživné jízdy. Na konečné stanici naši skupinu, chudší o psa a mé rodiče, čekal nelehký úkol - objevit Sněžku. Běžní turisté tuto misi hravě zvládají, ale my na to šli logicky, tedy když hora mohla povyrůst, mohla se i posunout.
Naše cesta byla dlouhá, až nekonečná. Přibližně po hodině jsme spatřili cíl - stanici lanovky. Pomocí technické vymoženosti zdolat nejvyšší vrchol Čech, zní to jednoduše. Bohužel, technika má jednu zákeřnou vlastnost, selže v momentě, kdy ji nejvíce potřebujete. Nová, moderní, vysokohorská lanovka z důvodu nepřízně počasí stoupala pouze na Růžohorky. Měli jsme za sebou kus cesty, v našich hlavách se rodilo odhodlání zdolat horu i přes řídnoucí kosti a omezenou kapacitu plic mnohých účastníků. Aby bylo jasno, nejsme žádní zhýčkaní rádoby turisté, ale ostřílení obyvatelé Vysočiny, schopni zdolat trasu domov - hospoda i několikrát denně. Tudíž nás výstražná tabule varující před rychlostí větru nemohla vyděsit, ani kdybychom si jí všimli. Cestou vzhůru ovládla atmosféru kabinky nervozita, způsobená nedůvěřivostí v tento výdobytek doby. Kdybychom tušili, jak náročné budou nastávající hodiny, do útrob kabinky bychom vstupovali s důvěrou, ba i nadšením.
Po výskoku z lanovky na Růžovou horu zahájila naše skupina výšlap pod vedením nejostřílenějšího turisty, pana Radůze. Výlet působil idylicky, kráčeli jsme zasněženou cestičkou a okolní malebná krajina vypadala jako z pohádky. Naše harmonická vycházka po chvíli svižně změnila žánr, ona ladovská zima znenadání dostala klostermannovský ráz. Nádherný výhled na Sněžku nám zakryla neprostupná mlha a po cestě připomínající bruslařskou dráhu námi smýkal silný vítr. Naše těla začaly opouštět zbytky sil, některé při pohledu vpřed i zbytky vědomí. Pohyb vzhůru byl pouhým pudem sebezáchovy, mnozí jej nazývali dehydratací. Nejstarší člen výpravy přísahal, že se mu palce u nohou začínají kroutit do spirály. Ale jelikož cestu nahoru zvládla vejtřaska i Krakonoš o holi, nemohli jsme se nechat zahanbit. Jestli člověka může před prudkým stoupáním potěšit něco méně, než podražené nohy, je to mírně obtloustlý turista křičící z protisměru: „S úsměvem, ahój!“ Co si budeme povídat, takovou osobu máte chuť jemným posunkem nohy seslat přímo do údolí, místy kudy cesta nevede.
Nevzdali jsme se, ale silný vítr nám na vrcholu nedovolil otevřít oči a tak jsme si za zavřenými víčky představovali malebnou krajinu, již slibovaly letáčky, které nám rozdal velitel zájezdu, před začátkem dobrodružství. Po otevření očka jsme mohli zahlédnou rozsáhlou mlhu a spásný bod v podobě České poštovny. Káva i pivo podávené v místním občerstvení vonělo a odvažuji se říci, že i chutnalo hůře než nohy nejostřílenějšího skauta naší skvadry.
S vědomím, že nás do vyjasnění nic pěkného nečeká, naposledy jsme se pokochali vyhlídkou a podporováni silným větrem zahájili mírné klesání. Zastávka v restauraci na Růžohorkách, zničila i poslední zbytky optimismu, který každý z nás skrýval pod omrzlinami. Pán roznášející borůvkové knedlíky na otázku: „Kudy do Pece?“ Pravil: „Tudy cesta nevede.“ Proti nám, nestálo pouze počasí, ale i horská služba a proti těmto živlům nelze nic dělat. Díky špatnému počasí pracovníci horské služby uzavřeli přímou stezku do Pece pod Sněžkou.
Nezbylo nám nic jiného, než vykouzlit úsměv do objektivu, aby nadcházející generace měly na nás hezkou vzpomínku z relace Pátrá se, případně Na stopě, a zahájit smekání po podezřelé pěšině pravděpodobně směrem Portášovy Boudy. V částečném bezvědomí a kupodivu bez úrazu naše pouť dospěla přesně k tomuto záchytnému bodu. Cesta do údolí a následně i na chaloupku byla spíše otázkou reflexů.
Posilněni, prohřátí a v bezpečí domova bychom rádi prohlásili, že jsme zdolali nejvyšší českou horu, bohužel při pohledu na omezené pohybové schopnosti obyvatele chaloupky, můžeme pouze prohlásit, že Sněžka zdolala nás.
2025 ©