Sociologická studie z prostředí zatuchlých sedaček

V dnešní moderní společnosti mnoho věcí postrádá romantiku dob minulých. Ovšem existuje činnost, která si onu atmosféru uchovala. Myslím tím cestování vlakem.

Tento většinou zastaralý dopravní prostředek sdružuje mnoho rozličných existencí a skýtá nejedno dobrodružství. Nástupem do prostředku, jenž nejede směrem, který jsme předpokládali počínajíc, využitím toalety končíc. Mezi má oblíbená dobrodružství nabízená Českými drahami patří zážitek spojující adrenalin a poznávací zájezd, tedy výluka. První část je ryze adrenalinová. Vlak zastaví zákonitě v místech, která jednoduše neznáte, přijde průvodčí a sdělí vám úkol číslo jedna - přemístit se z bodu A do bodu B, logicky z vlaku do autobusu. V tuto chvíli začnou na povrch pronikat povahové rysy spolucestujících.

Máme zde několik základních typů:

1. zmatkaře - většinou postarší soutěžící, zahrnující všechny kolem sebe spoustou dotazů
2. suverény - jedná se o povýšený druh, cesta i změny v ní vyhrazené jim připadají naprosto
                     jasné a logické, na zmatkaře hledí poněkud shora   
                  - k naší smůle právě sem spadá většina zaměstnanců ČD
3. agresoři - typ velice soutěživý a nebezpečný     
                 - jelikož chtějí svou maličkost přepravit do bodu B v bezkonkurenčním čase,
                 - razíc heslo: se ztrátami se počítá, tlučou vás hlava nehlava, hračkami, zavazadly
                  i holemi (patří sem soutěžící všech věkových kategorií)

Pokud bojovku ve zdraví přežijete, můžete se těšit vyhlídkovou jízdou, přičemž nabývané zážitky máte s kým sdílet, jelikož cestující z celého odpoledního rychlíku bývají z pravidla naskládáni v jednom autobusu.

Další úkol nezdá se být složitý - podstatou je přesunout sebe, pokud možno i se zavazadly, z bodu B zpět do bodu A. Problém nastává, stojí-li ve stanici více vlaků. Zdatný cestující musí též dávat pozor při přecházení kolejí během přesunu. Jednoduše mějte na paměti, jakým způsobem fungují toalety ve vlaku. Motto účastníků přepravy zní: Lepší hovno ve stanici, nežli v nohavici.

Cesty vlakem mě osobně velice obohacují, považuji je za formu sociologického studie. V rámci zachování duševního zdraví, doporučuji vytvořit si nadhled a užívat jej za každé situace.

Například nedávno do mého vagonu přistoupila jeptiška - sestra Anna. Když si vybírala místo, vyslala jsem jejím směrem přátelský úsměv. Ovšem sestra okoukla mou maličkost od špiček bot až po vršek hlavy a zatvářila se způsobem, že jsem sama ze sebe ucítila síru. Poté otočila svůj krok a zvolila místo nejspíše strategičtější.          
V podobném případě je nutné zadržet nutkání vypláznout jazyk či si na čelo napsat tři šestky. Svému mozku jsem tehdy dopřála hluboký nádech a uvědomila si, že tato žena je, stejně jako stovky jiných, celý život zasnoubená s imaginárním chlapem a zlost byla tu tam.

Mnohokrát se ocitám v situacích, kdy se mě pokouší ovládnout panika. Minulý týden muž středního věku sedící naproti mně po hodině tiché jízdy pravil: „Tu pistoli mám teď já.“ V této chvíli můžete zpanikařit, pokusit se o útěk a riskovat, že tento magor má skutečně zbraň, nebo navenek zachovat klid, na dotyčného se souhlasně podívat a odpovědět: „A tak to má být.“ Potencionální útočník vás bude považovat za komplice, nebo se zalekne, protože budete vypadat jako ještě větší magor než je on sám.

Na každý pád lepší blázen i v kombinaci s jeptiškou, než rozmazlené děti a jejich maminky. Pokud ty si k vám přisednou, cesta se rázem promění v nekonečný příběh. Zatímco Pepíček visí za nohy ze zavazadlového prostoru a lepí vám žvýkačku do vlasů, Anička si dopřává svačinu přímo ze svého nosu. Do toho všeho má jejich maminka potřebu vyprávět celému vlaku o neskutečném talentu a genialitě zmíněných dětí.

Pokud se obrníte nadhledem a značnou dávkou humoru, prožijete na cestách nezapomenutelné chvíle. Uznejte sami, kde jinde potkáte najednou děti, blázna, jeptišku, studenty, cizince, psa a to všechny pod vedením potetovaného průvodčího.